it's giving real

Výstava it’s giving real zkoumá, jak obrazy utvářejí naše vnímání světa a jak se proměňují podmínky, za nichž je považujeme za důvěryhodné a srozumitelné. Namísto jednoduché otázky, zda je obraz pravdivý, nebo nepravdivý, se soustředí na struktury, prostřednictvím nichž se obrazy stávají čitelnými: jak rozpoznáváme těla, objekty a prostředí a jak kulturní předpoklady ovlivňují to, co si myslíme, že vidíme.

Výstava vychází z nejistoty, která přesahuje současnou cirkulaci digitálních obrazů. Malby Václava Boštíka zasazují tuto otázku do delší historie. Jejich světelná pole vzdorují okamžitému rozpoznání a pracují s malbou jako s prostorem, v němž se orientace neustále vytváří a opět mizí. Ve vztahu k mladší generaci připomínají, že krize reprezentace nemusí vznikat pouze z vizuálního přebytku, ale také z absence, redukce a ticha.

Podobně nestabilním se napříč výstavou stává tělo. V malbách Sarah Bechter se figury vynořují prostřednictvím gest, dekorativních struktur a fragmentů známých obrazů, aniž by se ustálily v pevné hierarchii. Arvida Byström obrací vizuální jazyk intimity a komerční fotografie proti němu samotnému a odhaluje konvence, skrze něž jsou ženskost a touha připravovány k oběhu. Fragmentované figury Kristiana Touborga zůstávají tělesné, ale odmítají stabilitu portrétu či individuální identity.

Další díla přesouvají pozornost od lidské figury ke strukturám, které ji obklopují. Světelné malby Natachy Donzé připomínají obrazovky nebo portály, které slibují hloubku, ale současně odmítají přístup. Jan Kostohryz přepracovává monumentální jazyk veřejné plastiky prostřednictvím scén domácí nečinnosti a Gabriela Těthalová pracuje s vizuálními strukturami, jejichž historické asociace přetrvávají v současnosti. Sochařské objekty Tadeáše Podrackého se pohybují mezi organismem, architekturou a nástrojem.

V díle Huga Canoilase The Edge of Sleep se monumentální černý pudl vzpírá jednoduchému převodu do metafory. Zvíře zde vystupuje jako přítomnost spíše než symbol a narušuje známou hierarchii mezi lidským subjektem a mimolidským prostředím.

it’s giving real přistupuje k obrazu jako k místu, kde realita není pouze reprezentována, ale aktivně organizována. Nestabilní se tak nestává jen pravdivost obrazu, ale také kategorie, jejichž prostřednictvím viditelný svět rozdělujeme, pojmenováváme a chápeme.