MARTIN JANECKÝ: DREAMER

Dreamer, samostatná výstava Martina Janeckého v KodlContemporary, přistupuje k portrétu jako k prostoru mezi individuální podobou a obecnějším obrazem lidské zkušenosti. Janecký pracuje především technikou vnitřního modelování skla a vytváří tváře a figury, jejichž fyzická přesnost se pojí s psychologickým odstupem. Portrét se stává setkáním s druhým člověkem i plochou, do níž se promítají otázky paměti, zranitelnosti a sebepoznání.

Sklo v tomto napětí hraje zásadní roli. Jeho transparentnost naznačuje otevřenost, materiál však současně uzavírá a odděluje. Janecký modeluje zevnitř horké skloviny a nechává rysy tváře a tělesné formy postupně vystupovat ze samotného materiálu. Portrét, maska a sochařský objekt se začínají překrývat.

Titulní dílo Snílek I (2025) tuto nejednoznačnost rozvíjí prostřednictvím figury ponořené do vnitřního děje, který se zároveň odehrává vně. Dva holubi se perou, jeden padá a jeho křídla mu přestávají být k užitku. Scéna spojuje nehybnost s latentním násilím a dává fyzickou podobu úzkosti obsažené ve snu.

Lidská tvář napříč výstavou funguje méně jako stabilní reprezentace identity a více jako práh mezi vnitřním a vnějším stavem. Janeckého figury působí současně přítomně i vzdáleně. Jejich výrazy vybízejí k rozpoznání, ale neposkytují jednoznačný příběh o tom, kým jsou.

Architektura výstavy Petra Koláře a světelný design Pavly Beranové rozšiřují tento vztah mezi viditelností a intimitou do prostoru galerie. Otevřenost architektury postupně přechází v soustředěnější setkání s jednotlivými díly a výstava se pohybuje mezi společným pozorováním a soukromou konfrontací.

Dreamer chápe portrét jako formu vzdálenosti stejně jako blízkosti. Pohled do tváře druhého se stává možností na chvíli vystoupit ze sebe sama, zatímco transparentnost skla zviditelňuje paradox, který stojí v centru výstavy: vidět více nemusí nutně znamenat vědět více.