L’identité

L’identité, výstava kurátorky Pavlíny Morganové v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, propojuje několik generací umělkyň a umělců prostřednictvím otázek identity, genderu, tělesnosti a sebeprezentace. Historickým východiskem je život a dílo Toyen; identita zde není chápána jako pevná kategorie, ale jako něco, co se neustále utváří ve vztahu mezi vlastním já, tělem a způsoby, jimiž nás vnímají druzí.

Francouzský název výstavy propojuje dva odkazy. Připomíná druhou část života Toyen v Paříži a současně odkazuje ke stejnojmennému románu Milana Kundery L’Identité, v němž se osobní identita destabilizuje prostřednictvím rozdílu mezi vnitřní zkušeností a vnějším pohledem. Oba odkazy otevírají ústřední napětí výstavy: vzdálenost mezi tím, kým se sami chápeme být, a identitami, které kolem nás vytvářejí jazyk, společnost a obrazy.

Toyen zaujímá v tomto dialogu zásadní pozici. Od přijetí genderově neutrálního pseudonymu až po uměleckou praxi vzdorující konvenčním společenským a sexuálním kategoriím vytvářela pozici, v níž osobní ani uměleckou identitu nebylo možné jednoduše stabilizovat. Její odkaz poskytuje historický rámec pro pozdější přístupy k tělu, genderu a reprezentaci.

Tvorba Adrieny Šimotové se obrací ke zranitelnosti a fyzické přítomnosti lidského těla, zatímco Margita Titlová Ylovsky pracuje s gestem, vlastním tělem a experimentálními fotografickými procesy. Veronika Šrek Bromová, Kateřina Vincourová a Lenka Klodová přistupují prostřednictvím fotografie, instalace, sochy a performance k sexualitě, mytologii, mateřství a politice těla.

Mladší generace tyto otázky rozšiřuje o další formy mediace. Pavla Sceranková zkoumá vztah tělesné zkušenosti a okolního prostoru; Mark Ther propojuje queer identitu a sexualitu s vytěsněnými vrstvami středoevropské historie; Anetta Mona Chişa a Lucia Tkáčová pracují s genderovanými mocenskými strukturami prostřednictvím ironie a institucionální kritiky. Duo unconductive trash přetváří historickou vizualitu a genderové stereotypy prostřednictvím šitých obrazů, zatímco Lucie Rosická se obrací k textilu a každodenním rituálům spojeným s intimitou a sexualitou.

Napříč generacemi se identita ukazuje méně jako něco, co lze definitivně zobrazit, a více jako pole neustálého vyjednávání. Těla, společenské role, vzpomínky a kulturní obrazy se vzájemně proměňují. L’identité se soustředí právě na okamžiky nestability, kdy se hranice mezi vlastním já a jeho reprezentací stává nejistou a identita se ukazuje jako mnohovrstevnatá, vztahová a proměnlivá.